pondělí 2. dubna 2018

Církevní dějiny v 1400 slovech


Letošní BS obsahuje stejný text církevních  dějin, jako loni.  Obsahuje  znalosti, který by měl křesťan znát. Proto jej budeme pravidelně opakovat í příští roky. 


 Pro letošní kolo Biblické stezky si dovoluji v cca 1400 slovech popsat dvoutisíciletou církevní historii. Vy zvídavější tušíte, že je to ode mě nemalá drzost. Čím bude totiž text stručnější, tím bude zkreslenější a více se v něm bude odrážet osobní pohled autora.
Proto hned dopředu říkám, že toto stručné povídání píšu z pozice evangelického křesťana, který věří ve vanutí Ducha svatého. Zvláštní ohled beru právě na dějiny protestantské větve církve. Ale pro zcela základní a hrubou orientaci snad text postačí.

Počátek církve v 1. století

Církev tedy vchází do dějin někdy kolem roku 33 n. l.  Ty začínají na Letnice sesláním Ducha svatého, jak je to popsáno v druhé kapitole biblické knihy Skutků apoštolských.

Obrázek dne Letnic, nad apoštoly
planou  plameny Ducha svatého.

Tuto dějepisnou knihu sepsal první církevní historik Lukáš.  Ve „Skutcích“ je popsán zhruba třicetiletý časový úsek. Čteme v nich o šíření evangelia, nejdříve mezi Židy a později, k překvapení apoštolů, i mezi pohany. Apoštolem pohanů se stal Pavel.
Ze Skutků a z epištol se dozvídáme něco o organizační struktuře církve - zakládají se sbory, mající v čele tzv. starší (biskupy). Po sborech kolují napsaná evangelia (třeba Markovo), dopisy apoštolů (čti 2. Pt 3:16!), sbory jsou navštěvovány učedníky a jejich následovníky.

Doba zmatkuprudkého růstu a pronásledování 2.-3. století

Na konci 1. století postupně zemřeli apoštolové. Nebylo již očitých svědků života Krista. V církvi nastal jistý zmatek. Po církvi kolovaly nejen dobré, ale také různé bludné spisy i bludní učitelé. Významnou pravomoc získali biskupové v jednotlivých městech. Přesto počet křesťanů rostl a během druhého století se církev rozšířila po celé římské říši i za její hranice.

Mapa rozšíření křesťanské církve v tehdejším světě.
Tmavší místa označuji osídlení křesťany do roku 300 n.l.
Světlejší do roku 600 n.l.

Ke zmatkům se připojilo pronásledování. Nejdříve ze strany Židů, potom i ze strany římské říše. O křesťanech kolovaly různé podivné zkazky o tom, že jedí lidské maso, uctívají oslí hlavu a podobně. Vlny pronásledování vrcholily ve 3. století.
Ale Pán Bůh zmocňoval mnohé moudré osobnosti k tomu, aby ukazovaly správný směr a dokázaly statečně obhajovat křesťanskou víru. Pro zajímavost si troufám připomenout statečného a moudrého mučedníka Justina (+165). A nelze nevzpomenout na mnohem později žijícího Augustina (+ 430)jehož knihy se dodnes vydávají a čtou.

Nedávné české vydání nejslavnějšího Augustinova díla:
Vyznání.           

V  době 2. století se rovněž zformovalo Apoštolské vyznání víry, definitivní formulace však dozrávala až do 9. století. Ustálil se i soubor zhruba 27 knih  Nového zákona,  který se od roku 367 n. l.  už vůbec neměnil.

Přelomem v církvi byl rok 313 n. l., kdy slavný a prokřesťanský císař Konstantin (+ 337 n. l.) vyhlásil toleranční úmluvu, kterou křesťanskou víru zrovnoprávnil s ostatními náboženstvími. Zavedl částečný nedělní klid, nechal stavět chrámy. A od dob císaře Theodosia se už stala křesťanská víra povinnou (380 n. l.). Toto rozhodnutí bylo především politické, motivované snahou sjednotit římskou říši. Evangeličtí historici vidí právě v tomto bodu křižovatku vedoucí k pozdějšímu úpadku církve Kristovy. Být křesťanem začalo být výhodné. Církev se stává nástrojem politiky, papežové, římští biskupové, více a více usilují i o politickou moc v tehdejších říších.

Potemnělá první část  tředověk
4.—10. století

Církev je v té době zaujata různými věroučnými spory. Ten největší byl o postavu Krista. Do jaké míry byl člověkem a do jaké míry Bohem? Zápas se vedl rovněž o pojetí Boží trojice. Je Bůh  jeden a nebo jsou Bohové tři?  Není na to vůbec jednoduché odpovědět a není divu, že nastaly mnohé spory, které definitivně ustaly až s tlakem islámu od 7. století.

Obyčejní lidé v církvi však postupně odpadají od prosté víry a uchylují k pověře. Více věří v moc obřadů a svátostí než v Krista samotného. Světily se svíčky, obrazy i zbraně. Věřilo se v moc památných předmětů i kostí (ostatků) mučedníků. Do Marie, vzácné Ježíšovy matky, se promítaly nejrůznější představy starého pohanství. Kázání evangelia bylo spíše vytlačeno na okraj.

Navzdory tomu církev rostla, někdy násilně, jinde formálně a onde sympatickou snahou upřímných křesťanů. S úctou připomínám iroskotskou misii s nejznámějším misionářem Bonifácem (+ 754) a slavné, byť krátké působení Konstantina a Metoděje (9. století) na Moravě a později jeho žáků na celém slovanském východu Evropy. S církví se šířila vzdělanost obyvatelstva i schopnost rozlišování mezi dobrým a zlým.


Česká televize před dvěma lety natočila hezký seriál o věrozvěstech. Dílo má i dokumentační hodnotu. Doporučuji ke zhlédnutí.
Poradcem byl vynikající prof. petr Piťha. 

 Roku 1054, na přelomu tisíciletí,  dochází k největšímu rozkolu církve na dvě samostatné části: Na východní pravoslavnou a západní římskokatolickou církev.

V levé části Evropy je územní rozšíření západní církve a v pravé části je území pravoslavné církve.
Dodnes najdeš na východě mnoho typických pravoslavných kostelů,  s cibulovitou pozlacenou věží: v Řecku, Rusku, Bulharsku, ale i na východě Slovenska.
Západní kostely znáš. Ty barokní mají rovněž cibulovitou věž, ale ne tak pozlacenou či modrou.
Na obrázku je kostel gotický.

Vlna duchovního oživení od 10. století

Moc církve Kristovy však není lidská, ale z Ducha svatého. V době výše zmíněného úpadku vzrůstala mezi prostými lidmi touha po Božím Slově a po opravdovém  duchovním životě. Vznikají proto různé řády (řehole).  Zmíním dva: řád sv. Benedikta, s heslem „Modli se a pracuj“ . Tento řád měl velký a kladný vliv na celou  Evropu.
Dále připomenu slavného svatého Františka z  Assisi (+1226), který se rozhodl o to nejprostší následování Krista, v jednoduchosti a chudobě. Dodnes má mnoho následovníků - františkány, kapucíny, minority a další. 

Milý František......

Dalším hezkým příkladem vážného následování Krista byl například Francouz a kupec Petr Valdes (+ okolo 1218), který prodal své jmění a za to koupil, tehdy ještě psané svitky s evangelii a začal podle nich žít a kázat. Stal se tak „kacířem“. Byl předchůdcem pozdějších reformátorů.
V našich zemích můžeme připomenout zbožného krále Karla IV. (+1378), který toužil po očištění církve. Spolu s ním toužili po obnově i další lidé, třeba náš mučedník a „kacíř“ Mistr Jan Hus (+1415). Mezi lidmi bylo zaseto semeno Božího slova.
S touhou po obnově paradoxně souvisely i křížové výpravy (1095-1272) za osvobozením Svaté země s Jeruzalémem. 

Dělali v té tobě selfíčka a nebo ne? 

Mnoho představitelů církve bylo totiž přesvědčeno o tom, že se Bůh hněvá proto, že země narození Krista je pod vládou pohanů. Touha po duchovním životě přináší často mnoho upřímných bludů.

Reformace a reforma

Z touhy po proměně církve postupně vznikaly první evangelické - protestantské církve. V Čechách roku 1458, v předstihu před Evropou, vznikla  Jednota bratrská, sdružující  tiché, ale silné následovníky Kristovy.

Dodnes můžeš o  navštívit domek  Na sboru
ve východočeském Kunvaldě, 
kde Jednota bratrská vznikala. 

Zde se psaly pradějiny reformace.

V Evropě vznikly další velké větve protestantské církve. V Německu pod vedením a vlivem Martina  Luthera (+1546) evangelické církve. A ve Švýcarsku pod vedením Jana Kalvína (+1584) ještě radikálnější a přísnější reformované církve. 

Dva reformátoři: Vlevo Martin Luther—Německo a
vpravo Jan Kalvín—Švýcarsko.

Obě větve protestantských církví dodnes najdeš po celém světě. Základními pilíři protestantských církví se staly tyto myšlenky:
· Návrat k Písmu jako jedinému pravidlu života (tzv. sola scriptura - pouze Písmem).
· Znovuobjevení prosté víry v Pána Ježíše Krista, skrze něhož má člověk přístup k Bohu (tzv. sola fide - pouze vírou).
· Zdůraznění Boží milosti, kterou jsme zachráněni od Božího hněvu. Nepomohou nám osobními zásluhy, natož odpustky (tzv. sola gratia - pouze milostí).

Tři pilíře evangelického (protestantského) křesťanství.

Katolická církev provedla tzv. reformu církve na tridentském koncilu (1545-1583). Uznala sice potřebu proměny církve, ale k nějaké velké proměně nedošlo.

Základní dělení křesťanské církve na tři velké proudy. 


Doba větvení evangelíků a náboženského dělení území 14. -19. stol.

Jednotliví evropští vládci zavedli na svých panstvích takové vyznání, se kterým se ztotožňovali. Proto se například české země  staly povinně katolickými a dodnes toto období nazýváme dobou temna.
V Evropě nastala nechvalně známá doba válek křesťanů proti křesťanům. Přes krutý tlak zůstalo v našich zemích mnoho tajných evangelíků, jejichž potomky jsme i my.  
Ale církev, i ta zreformovaná, má stále tendenci k úpadku. Právě proto vznikaly i uvnitř protestantských církví obnovné probuzenecké proudy – nejznámější jsou puritáni (ryzí) v Anglii (16. století) a pietisté (vnitřně zbožní) v Německu (17. století), kteří silně ovlivnili i naše kraje (Český Těšín!).

V České Těšíne žil a kázal vynikající luterský farář
Johann Adam Steinmetz.
Byl od mládí silně ovlivněn pietismem.
Skrze jeho službu Pán Bůh mocně působil v životech lidí.  
 

Tito nadšenci často nenacházeli pochopení u tehdejšího vedení církví a i uvnitř církví vznikaly různé vnitřní boje a vzájemné vymezování. Mnoho radikálních skupin utíkalo z vlastních evangelických zemí, dokonce i za Atlantický oceán.  Tak vznikaly další nové a nové větve a větvičky protestantské části církve. Na scéně se objevují tzv. probuzenecké církve, zdůrazňující  osobní rozhodnutí každého člověka k následování Krista. Mezi tyto církve patří například i naše Církev bratrská (založena 1880 pod jménem Svobodná reformovaná). Dnes se tento proud nazývá evangelikální.

V dalších vlnách se objevila nová obnovná hnutí. Nelze nezmínit letniční církve. Za několik let od svého vzniku v roce 1900 pronikly do celého světa. Ti k výdobytku reformace a probuzenectví přidaly důraz na moc Ducha svatého, proto název letniční—Letnice—seslání Ducha svatého.

Na evangelické straně došlo k dalšímu a dalšímu větvení stromu církve. 
Dodnes vznikají i u nás nové protestantské církve.
I uvnitř katolické církve je mnoho dalších myšlenkových proudů, řádů a hnutí.
V pravoslavné církvi jsou vnitřní proudy ovlivněné spíše územně. Třeba Ruský proud je velmi silný, dokonce se považuje za hlavní. Moskva= třetí Řím

Současnost 20.-21. stol

Duch Boží vane dál. Obnovné proudy a hnutí vznikly i uvnitř katolické církve. Nečekaně, až zázračně svolal  papež Jan XXIII. jeden z dalších sněmů – tzv. II. vatikánský koncil (1958-1963). Od tridentského koncilu zde došlo k největší změně v katolické církvi – k návratu k Bibli. Nepřátelství mezi katolíky a evangelíky se zklidňuje.

Jednání druhého vatikánského koncilu vypadalo jinak
než pradávné koncily. 

Třetí větev stromu církve – pravoslavná církev, která se oddělila v roce 1054 – velkými reformami neprošla. Zakládá si právě na tom, že je po staletí stejná.
Mezi církvemi začala doba spolupráce – tzv. ekumenické hnutí. Jako by košatý strom církve objevil, že má jeden kmen.
V současnosti docházíme do doby, kdy je evangelium hlásáno po celém světě. Bible jsou tištěny ve velkém množství, televizní kanály předávají zvěst o dobrém Bohu milujícím člověka velkou láskou, která položila svůj život za člověka.

Velkým zvěstovatelem evangelia v 20. století byl Billy Graham.
Kázal v zaplněných stadionech po celém světě.
(Autor těchto řádků jedné se přihlásil ke Kristu
právě na jedné  z jeho evangelizacích.) 

Možná se naplňují slova Pána Ježíše: Toto evangelium o Království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům. A potom přijde konec."  Tím také jednou skončí příběh církve Kristovy. 



Nadatloval Zababa



Žádné komentáře:

Okomentovat